O muzikoterapii a umění pro zaslat.cz

Dnes v naší rubrice Z JINÉHO BALÍČKU trošku zjemníme a podíváme se do hloubi našeho nitra. Díky Tomáši Jaroškovi, muzikoterapeutovi a zákazníkovi Zaslat.cz, si ukážeme jednu z neotřelých možností, jak pečovat o své duševní zdraví. V první části rozhovoru jsme si povídali o muzikoterapii a umění.

Na vašich stránkách Harmoniezvuku.cz si mohou zájemci pořídit atypické hudební nástroje, ale také zjistit něco o muzikoterapii. Můžete nám na úvod přiblížit, čím vším se zabýváte? 

Výrobou nástrojů, muzikoterapií a přednáškovou činností. Všechno jde ruku v ruce, protože během terapií používám převážně nástroje, které vyrábím. Zároveň je prodávám na různých seminářích duchovního nebo osobního rozvoje. 

Měl jste vztah k hudbě už od dětství nebo jste se k ní dostal postupně? 

Od dětství jsem k hudbě vztah neměl. Jdu vlastní, dost specifickou cestou. V dětství jsem spadal do kategorie  “hluchý jak poleno”. Byl jsem ten, který dostával dvojku z hudební výchovy a pak mi to kazilo prospěch na přijímačky na střední. Neuměl jsem hrát, neuměl jsem zpívat, a tak „jsem se musel dobře učit, protože rukama se prý také nikdy živit nebudu“. Teď to všechno dělám. 

Má každý cit pro hudbu?

Jsem o tom hluboce přesvědčen. Každý má cit nejen pro hudbu, ale obecně pro každé umění, které zprostředkovává krásu a harmonii. Umění se dotýká nejen našeho rozumu a naší vůle, ale především citu, který má v sobě úplně každý. Někdo ho má rozvinut více, jiný méně. Cesta muzikoterapie – cit je obousměrná. Skrze prožitky hudební harmonie mohu rozvíjet cit a skrze rozvíjení citu jsem schopný více vnímat hudební nebo uměleckou harmonii a dále s ní pracovat.

Jakým způsobem může člověk svůj sluch rozvíjet?

Sluch, resp. schopnost slyšet, je činnost, kterou zlepšujeme vědomým a častým používáním – tak jako jiné činnosti.

Samozřejmě otázka slyšení je poněkud komplexnější, než jednoduchá fyzická aktivita. Vždy ale platí, že o tom musíte něco vědět, abyste pracovali vhodným směrem.

Tělo a jeho části jsou nástroje a záleží na nás, jakým způsobem toho využijeme.

V dětství jsem měl velmi nerozvinutý sluch. A na věty „vy máte jistě absolutní sluch“ stále reaguji se vtipem, že mám tolerantní sluch. Podařilo se mi ho rozvinout tím, že jsem začal vyrábět hudební nástroje a hrát na ně. 

Cestou otevření sluchu může být právě seminář muzikoterapie, který mně na začátku také velmi pomohl. Na víkendovém semináři jsem byl vystaven čistým libozvučným tónům a intenzivně jsem pracoval s hudební harmonií. To bylo ještě v době, „hluchý skoro jak poleno“. Během dvou dnů hudebního soustředění jsem se dostal do stavu, kdy jsme sice měli naladěné nástroje, ale já si všiml, že mi něco neladí. Přišel to zkontrolovat lektor svým sluchem. Odpověděl, že je to dobré a doladím to sluchem, což v praxi znamená, že ta nuance byla tak malá, že ani jemu to nevadilo. Byl jsem v naprostém úžasu, že to jsem schopen slyšet ! Sluch se mi tedy sám začal rozvíjet, protože jsem vědomě pracoval se zvukem – hudbou. A stalo se to jako „vedlejší efekt“, tento seminář totiž nebyl primárně zaměřen na rozvíjení sluchu, byla to výuka hry na strunný nástroj.

Přeji si, aby se na školách začaly provozovat opravdové výchovy. Alespoň v minulosti to bylo tak, že se provozovala pouze zkoušení – hudební, tělesná výtvarná a žel také občanská zkoušení. Prošla si tím většina z nás. 

Když dítě ani neudrží rytmus, tak jej nepošlu na konec řady, ale začnu s ním pracovat pomocí rytmického cvičení. Dám mu určité techniky, díky kterým nezůstaneme jen u rytmu, ale naučím jej dokonce i slyšet a tím pak i zpívat. Každý člověk by měl alespoň na základní úrovní pracovat s uměním. Nemyslím si, že je to něco navíc.

Chléb je potrava těla. Umění je potrava ducha. 

Co je účelem hudby? Může mít například i léčebné účinky?

Veřejné umění by mělo povznášet ducha. Že se to děje jinak uvedu na příkladu. Jsem malíř, který prochází silnou depresí a na to plátno namaluji nějaký pekelný výjev.

Mně to pomůže, využiji tím terapeutický potenciál umění. Obraz bych měl ale vzít a spálit, rozhodně bych ho neměl vystavovat, aby ho lidé chodili obdivovat. Umění působí na člověka velice silně. Skrze něj se lidé spojují s formami, se kterými byl spojen umělec při jeho tvorbě. Navíc spálení temného obrazu mohu brát jako dokonání očisty svého nitra.

Spousta lidí by se mnou nesouhlasila, ale i přesto si myslím, že veřejné umění by mělo především zprostředkovávat krásu a harmonii.

Co se ale týče umění obecně, to může mít terapeutický, edukační, sociální a spirituální smysl. V rámci muzikoterapie pak můžeme cíleně pracovat i s agresí. Velmi zjednodušeně řečeno vezmu buben a vybubnuji to ven. Nebudu ale tu emoci předávat dalším lidem skrze nahrávku. Toto je léčebná forma umění a tak to má zůstat. 

Co konkrétně si může člověk představit pod muzikoterpaií? Setkáme se s ní i v běžném životě, aniž bychom o tom věděli? 

Základem terapie je, že do ní vstupujete s plným vědomím a dobrovolně. V žádném případě byste tedy neměli být v jakékoliv terapii bez svého souhlasu.

Z hudebního koncertu by se neměla dělat muzikoterapie. Já mám ve skupině cca 15-20 osob maximálně. Na koncertu jsou to stovky a tisíce. Není tam prostor, aby se vám hudebník věnoval také jako terapeut.

Terapie je z řeckého slova “léčit” a léčit v širokém slova smyslu znamená usilovat o pozitivní změnu. Z toho vyplývá, že muzikoterapie je pro každého, kdo chce zlepšit něco ve svém životě.

Něco jiného pak je veřejné ovlivňování uměním. To se děje ve velké míře a může to být pozitivně i negativně. Z těch pozitivních existují nádherné výzkumy. Ve Spojených státech dělali výzkum, kdy v nákupním centru místo obvyklé populární hudby začali pouštět uklidňující klasickou hudbu. Po čase pozorovali neskutečný pokles krádeže – tento problém  v podstatě zcela zmizel. Když chce člověk krást, tak se pohybuje v nižších „náladách“ a půjde raději krást do obchodu, kde hraje agresivnější hudba nebo minimálně taková, co v sobě moc krásy nemá. V obecné rovině to je o celkovém prostředí obchodu, které více nebo méně odpovídá jeho nitru.

To není ezoterika, to je fyzika a psychologie.

Pro koho je tento typ terapie vhodný? S čím nám může pomoci? 

Je vhodná v podstatě pro kohokoliv. Stačí ji chtít vyzkoušet. Rozhodně je vhodná pro lidi, kteří umění neprovozují v žádné formě. To je omyl, že by byla určena pro hudebníky.

Muzikoterapie se využívá v osobním rozvoji, tedy ve vztahu k sobě, ke světu, k druhým a k něčemu vyššímu. Mohou se tím zlepšovat sociální dovednosti a spoustu dalšího. Je to komplexní psychoterapie s širokým zaměřením do každodenního života.

Je muzikoterapie obecně známá mezi psychoterapeuty?

Určitě ano.  Jak moc je používána a akceptována odborníky a veřejností už je věc druhá. Samozřejmě záleží, v jaké zemi nebo kontinentu se pohybujeme a také na druhu terapie.

Muziko-thanatalogie se zabývá hudebním doprovázením lidí na sklonku jejich pozemského života. V americkém Oregonu, kde žije novodobá zakladatelka tohoto směru, už i v 90. letech existovaly nemocnice, které ve svém vybavení měly i harfy. Hráli na ně proškolení muzikoterapeuti, kteří byli dokonce zaměstnáni na plný úvazek. To v Česku zatím běžné není. Ale snad jednou…

Můžete nám průběh terapie popsat?

Co člověk a lektor, to jedinečný příběh. Forma může být aktivní i receptivní (přijímací, naslouchací), dále individuální a skupinová. Já se mimo jiné zabývám muzikoterapeutickou relaxací. Ležíte, posloucháte hudbu a mluvené slovo. Pořádám ale i muzikoterapeutické kruhy, kde účastníci aktivně využívají nástroje. Také se pracuje s pohybem a dalšími prostředky. Univerzálně se to popsat nedá. 

Je pomoc instantní nebo je potřeba muzikoterapii věnovat více času?

Záleží s čím pracujete. Hudební pilulky nerozdáváme. Obecně je tedy potřeba více času, ale dějí se i „zázraky“.  Je to jemná dlouhodobá práce na sobě. Na druhou stranu důležitá změna může být ihned. Jsou případy, kdy si myslíte, že nemáte sluch a na nic neumíte hrát. Nemusíte jít ani na muzikoterapii, ale dorazíte k nám na stánek v rámci hudebního festivalu. Tam vám během pár vteřin dám návod, jak hrát na jednoduchý nástroj – kalimbu. Vy to zkusíte a najednou si řeknete “aha, ono to hraje!” a vteřinu po tom “jé, já to hraju! Jé já umím hrát! ?”. Z toho vychází ta pozitivní zkušenost, která je pro terapii a výchovu velice důležitá. S pozitivní zkušeností hned v začátku pak máte na čem dále stavět. V případě „neslyším – neumím“ může být změna i takto instantní. Pak už jen záleží na vás, kolik tomu budete dávat energie pro rozvoj. 

Je tento druh terapie určený jen lidem nebo třeba i zvířatům?

Sám se zabývám pouze lidmi. Ale jsou specialisté a také vyloženě vědecké výzkumy pro působení na zvířata i rostliny. Ve Francii existuje vinař, na kterého se dřív, jako na nováčka v provincii, koukali skrz prsty, protože měl své unikátní postupy. Nejvíc se podivovali, když na svých vinicích pouštěl Mozarta. To si mysleli, že je úplný blázen. Uběhlo pár let a on vytváří jedny z nejprestižnějších, nejžádanějších a nejdražších vín na světě. Ta vína ani nekoupíte, omezený počet lahví má už předem své majitele.

Někdo se nad tím pousměje jako nad nesmyslem jiný jak nad zázrakem. Mně to přijde přirozené, protože v tom vidím zákony života – stejnorodost a zpětné účinky. Když na něco působíte harmonicky, tak to harmonii přitahuje, zesiluje, a pak navrací.

Doslova co zasejete, to sklidíte. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem i příroda může fungovat lépe. Člověk by přírodě neměl jen neubližovat, to je velmi málo. Měl by ji svým způsobem pozvedat a zušlechťovat.

***
Text pochází z rubriky „Z jiného balíčku“ firemního blogu zaslat.cz. Originální článek najdete zde.

Comments are closed