Nedávno jsem se procházel okolo “našeho” rybníka, byl jeden z prvních krásných jarních dnů a já se cítil prostě nádherně. Voda, slunce, teplo, zpěv ptáků a v tom mi přišla myšlenka!
Žijeme v ráji, už teď a tady. Jen se podle toho zapomínáme chovat. A tak si říkám, jak by se tedy člověk v takovém ráji choval? Podle mě by především byl dobrý k úplně všemu. Kudy by kráčel, tudy by dával.
A tak jsem šel dál, naplněn tichou radostí z toho, že jsem. Slunce mě hřálo a já tu energii v díku přijímal. S ptáčky jsem si vyměňoval radost z jejich zpěvu. Slaboučkému potůčku jsem vyprosil sílu, aby byl čistou zdravou vodou. Stromům poděkoval za jejich pomoc…
…a byl jsem v “ráji”. Jistě, ve velmi slabém pozemském odlesku toho “nahoře”. Ale přesto v ráji. Možná v malém, možná pro druhé neviditelném, ale jistě ne osamoceném. Byly tam přeci se mnou kameny, stromy, voda, slunce, vítr… Děkuji.
Ne, odmítám, že by tohle bylo nějaké zvláštní prožití pro pár blouznivců a už vůbec ne, že to jsou růžové brýle. Ano, já vím. Tady krize, tam krize atd., to ale neznamená, že musí být i uvnitř mne krize. Já se můžu zkusit rozpomenout na ráj nahoře. Můžu začít žít v tom, že opravdové přijímání je v dávání. Kudy kráčím, tam se mám snažit rozsévat dobro. Tady poděkuji, tady přiložím ruku k dobrému dílu, tady poprosím o sílu, kterou možná sám nemám. Ale smím pomoct. Smím dát. Vždy.
Dokud člověk může dávat, tak má smysl aby byl. A paní doktorka Svatošová (zakladatelka hospicového hnutí v ČR) mluví o tom, že každý může vždy dávat. I když je na smrtelné loži, i když se nemůže hýbat a dokonce i když nemůže mluvit. A co? Lásku.
Tak nějak to jistě je v tom ráji. Lidé jsou a proto dávají lásku. A nebo snad dávají lásku a proto teprve jsou lidé?
