Přístupů k muzikoterapii je spousta. Já sám se zabývám jak tvůrčí formou (společné hraní s účastníky) stejně tak poslechovou. Muzikoterapii a její techniky využívám ve skupinové relaxaci, v aktivním hudebním kruhu, nebo taky v individuální harfové terapii např. v domově pro seniory.
Pokud je pojem muzikoterapie pro vás nový, můžete si ji představit jako formu psychoterapie, kdy se kromě slova používá jako způsob komunikace i hudba. Ta dokáže vyjádřit niterné věci, o kterých nechceme nebo ani nemůžeme mluvit. A hlavně, hudba nezůstává pouze v mysli, ale jde ihned do prožitku těla i duše.
Vždy se snažím pracovat s lidmi v důvěře a bezpečí, nepoužívám tedy kontraindikační nástroje, ani ezoterické techniky. Pokud jsou ale tomu účastníci otevřeni, tak má terapie často přesah do duchovní oblasti života.
Hlavním nástrojem je pro mě harfa a slovo.
Muzikoterapie, resp. obecně všechny umělecké terapie jsou využití umění s cílem pozitivní změny v člověku. Působí celostně tedy ve všech lidských oblastech – v biologické, psychologické, sociální, ale i spirituální. Cíl je zlepšení kvality lidského života, po čemž toužíme všichni. Tato cesta tedy není omezena na nějaké diagnózy, či na lidi, kteří se cítí nemocní. Protože co je to vlastně ta ne-moc? To jsme pouze přišli o moc nad svou vůlí, myšlením, cítěním. Terapie ukazují cestu, jak tuto moc znovu získat. Pro lepší život jsou tedy použitelné pro všechny, kteří chtějí.
Význam hudby
„Co je tím kouzelným médiem, které nás dojímá, okouzluje, nabíjí energií a uzdravuje? Hudba dokáže v jediném okamžiku pozdvihnout naši duši. Probouzí v nás ducha modlitby, soucitu a lásky. Hudba umí tančit i vyzpívat naše smutky. Hudba je posvátným místem, katedrálou tak majestátní, že v ní vnímáme velkolepost vesmíru, a zároveň chýší tak prostinkou a soukromou, že nikdo z nás nezměří hlubiny jejího tajemství. Hudba pomáhá rostlinám růst, naše sousedy dohání k šílenství, děti ukolébává do spánku a muže nechává mašírovat do války. Hudba z nás dokáže vybubnovat zlé duchy, zpívá k chvále Panny Marie, vzývá buddhu spásy světa, zaklíná vůdce a národy, bere do zajetí a konejší, proměňuje a přivádí k životu.
A přece je hudba víc než pouhý součet toho všeho. Je to zvuk země a oblohy, přílivu a bouří. Je to ozvěna vlaku kdesi v dáli, dunivý ozvuk tesaře při práci“ (Campbell, 1997).
Jak říká Don Campbell: „zvuky a vibrace nás obklopují v každičké životní chvíli“. Obor muzikoterapie není nikterak nový a už vůbec ne “alternativní“. Velké množství “technik” je velmi prostých a často navazuje na dřívější zvyklosti, rituály a tradice, které bývaly každodenní součástí běžného života.
Abychom se podívali na původní roli hudby, nemusíme zacházet do historických pramenů, ale stačí se podívat na život současných domorodých kmenů či ještě nedávno běžných lidových tradic naší vlastní kultury.
Afrika je velmi spjata s rytmem. Jak sami Afričané říkají, rytmus (v muzikoterapii prvek ovlivňující vůli) jim pomáhá v namáhavé práci při obdělávání tvrdé půdy.
V naší kultuře pak nacházíme tradici lidových kruhových tanců. Což je z terapeutického pohledu takové spojení muzikoterapie s tanečně pohybovou terapií s pozitivními dopady na relaxaci, sociální vazby a cítění, radostné prožívání okamžiku apod.
Tak proč vlastně potřebujeme ty “umělecké terapie”?
Protože jsme všechny tyto přirozené činnosti zapomněli a vytěsnili. Provozování umění se stalo převážně doménou profesionálů a už i maminky přestávají zpívat svým dětem, protože jim někdo v dětství řekl, že neumí zpívat a ať raději mlčí…
Umělecký terapeut je tu tedy proto, aby Vám pomohl se rozpomenout, na to co má každý člověk v sobě. Na tu radostnou tvořivost, která nám pomáhá k toužebným léčebným změnám.
Znovuobjevujeme celkový potenciál umění a jeho nejen zábavnou a estetickou rovinu, ale také terapeutickou (léčebnou), sociální a duchovní.
Skrze umění odkrýváme cestu a rozhlížíme se jak po ní kráčet. Terapeut za Vás ale nemůže udělat byť jediný krůček. Může pouze posvítit na vaše kroky.
Kráčet však musíte sami.
