Před začátkem čtení tohoto článku si prosím pusťte následující skladbu, o jejíž autorce bude v článku řeč.
Co to je muziko-thanatologie
„Slovo thanatologie pochází z řeckého Thánatos, což je mytologická postava. Je dvojčetem Spánku (Hypnos) a synem Noci (Nyx) a její význam je smrt.“
Thanatologie je tedy věda o umírání a smrti. Pod samotnou muziko-thanatologií si představme hudební doprovázení umírajících.
Tato věda, či možná lépe řečeno umění je součástí paliativní medicíny, která se zaměřuje na péči o lidi s nevyléčitelnými nemocemi. V rámci moderní doby působí muziko-thanatologie přes 30 let, ale její dřívější formy můžeme nalézt v dávných klášterech.
Cituplný příběh hudebního doprovázení
Na tomto místě chci citovat příběh z knihy ,,Hudba jinak“ od Vlasty Marka, který mě inspiroval k tomu, abych se o muziko-thanatologii začal zajímat. Ve skutečnosti stál na samém vstupu uměleckých terapií do mého života vůbec.
Tento příběh vypovídá o dobrotivé a citlivé ženě jménem Therese Schroeder-Sheker, která v oblasti hudebního doprovázení patří mezi známější. Therese je mimo jiné úžasná zpěvačka, harfistka a muzikoterapeutka.
„Před mnoha lety byla jako studentka postavena před úkol svou hudbou pomoci umřít 80ti letému muži, který měl dýchací potíže, nemohl polykat a třásl se strachem ze smrtí. Therese si sedla na jeho postel, tak aby se svýma nohama dotýkala jeho boků, nejprve se pomodlila a pak mu začala hrát a zpívat gregoriánský chorál. „Začal dýchat pravidelně a spočinul mi na pažích. Dýchali jsme spolu. Bylo to jakoby se ho vzduch a dech hudby dotýkal tak, jak to nikdy předtím nezažil. Tyhle písně jsou jazykem lásky. Nesou s sebou energii stovek let zpívání a tisíců zpěváků, kteří se takto zpěvem kdysi modlili.“ Když mu dotlouklo srdce, Therese ještě pár minut nepohnutě seděla v posvátném klidu, který nahradil boj o život. Hudba toho člověka pomohla převést z dimenze života do dimenze smrti, tak jako nás opačně, jak to známe z mýtů, převádí z říše nebytí do života.
V naprostém tichu smrtelného lože, říká Therese, vidím často záblesky světla, jak se duše člověka na vlnách hudby osvobozuje z hmotné formy.“
Žádný jiný muzikoterapeutický příběh mě svou krásou nezasáhl tak jako tento – až do hloubky mé duše. Teď se s Vámi ve stručnosti podělím o svůj náhled na smrt, co pro mě představuje a jak ji vnímám. Tento článek sice není zaměřen na duchovní rovinu, ale vzhledem k tématu je potřeba do této oblasti vnést trochu světla.
Kdo jsme a kam jdeme?
Následující řádky jsou mým živým přesvědčením, které se zakládá na osobním poznání a vnitřních citových prožití daných skutečností.
Než se pustím k povídání o smrti, musím však něco málo říci o nás samých.
Žiji v přesvědčení, že tento pozemský život není vše, co kdy zažiji, či jsem již zažil. Podstatou se nepokládám za tělo, avšak za něco, co můžeme nazvat lidským duchem. Oživující jiskrou, která toto pozemské tělo prozařuje a uvádí jej do pohybu a díky které vůbec můžu psát tyto řádky.
Cílem života na Zemi je pro mě sbírání zkušeností, skrze které poznávám Zákony života, a tím dosahuji sebe-uvědomění. Uvědomění ke „správnému“ cítění, myšlení, mluvení a konání. Za správné pak považuji to, co je prospěšné celku.
Z tohoto přesvědčení vychází i můj pohled na smrt.
Co je to tedy smrt?
Smrt je konec něčeho starého, avšak též začátek něčeho nového. Konec života v pozemském těle na Zemi a začátek života v „onom“ světě.
Je to tedy pouhý přechod a jako takový nemusí a neměl by být chápán „negativně“. Ano, je to velmi těžké, pokud nám odejde někdo blízký, s nímž jsme spojeni vzájemnými nitkami lásky. Avšak neměli bychom vynakládat citové úsilí na depresi a přání, aby tu ještě zůstal. Jako když se někdo stěhuje např. do jiného světadílu. Je to pro nás i pro něj jistě velmi smutné, že se nebudeme dále setkávat, na druhou stranu v tom smutku můžeme mít za něj i radost, že pokračuje na své cestě, třeba pro něj na lepší místo.
S umírajícím bychom se tedy měli rozloučit, poděkovat za všechna spoluprožití a případně odpustit a poprosit za odpuštění. Po jeho smrti mu pak ze srdce popřát, aby následoval Světlo a pokračoval dále na své cestě. Nářek a touha po jeho návratu jej jenom brzdí od přirozeného vzestupu a my mu tak opravdu můžeme velmi ztížit jeho další cestu. Zachovat se správně může být z důvodu připoutanosti k dané osobě opravdu těžké. Pokud si však uvědomujeme následky našeho jednání, nemůžeme konat jinak. Skutečná láska přece dělá jen to, co druhému prospívá, což je v tomto případě přání pro pokračování na jeho další cestě ke Světlu.
Smrt a narození jsou dvě nejdůležitější události našeho pozemského života a mělo by k nim býti přistupováno s čistou vážností a úctou. Sám v nich vidím velikou podobnost. Při narození odcházíme z onoho světa a přicházíme na tento, při smrti odcházíme z tohoto a přicházíme na onen svět.
Stejně tak jako je správný porod důležitý pro pozemský vývoj v těle, tak je „správná“ smrt důležitá pro vývoj duše na onom světě.
Průběh smrti je reakcí na náš dosavadní život. A jako taková může být smrt buďto klidná a vyrovnaná nebo naopak plná boje a strachu.
My si tedy určujeme svůj osud, avšak může v něm velkou roli hrát pomoc, které se nám na naší cestě dostává. V případě smrti může touto pomocí být právě muziko-thanatologie.
Hudba pro odcházející
Laura Moya Lamm k tomuto témate říká: „Naše kultura se dívá na hudbu jako na pouhou zábavu a na tom není nic špatného, avšak je taktéž potřeba obnovit její dávnou terapeutickou úlohu.„
Paní Laura Lamm, stejně jako paní Therese Schroeder, používá v muziko-thanatologii spojení zpěvu s hrou na harfu. Zpěvem navazují na starodávnou tradici gregoriánského chorálu.
Tím se dostáváme k tomu, jaká hudba by se tedy měla používat pro tuto ušlechtilou pomoc.
Každý člověk vychází z různé náboženské, sociální, kulturní a jiné tradice a tudíž má i různé vnímání hudby. Pomocí rozumu tedy nemůžeme jednoznačně určit vhodnou hudbu. Ano, hudba musí být samozřejmě uklidňující a splňovat tak nejdůležitější aspekt smrti – vnášení míru a klidu do duše odcházejícího. Avšak běžná relaxační hudba, která do této kategorie spadá, rozhodně nestačí. Dle mého názoru je potřeba hudba taková, která má i určitý povznášející, řekněme až osvobozující účinek.
Takovou hudbu však můžeme rozpoznat již jen svým citem. Věřím, že když posloucháte hudbu paní Therese, „cítíte“ jak velkou pomocí pro umírající je.
Myslím, že spojení se zpěvem napomáhá k přiblížení se na lidské úrovni. I když je pravděpodobně terapeut pro odcházejícího neznámá osoba, tímto mezi nimi vzniká most, přes který můžeme vidět pomáhající lásku.
Osobnost doprovázejícího
Poslední věta nás posouvá ještě k něčemu důležitějšímu než je hudba samotná. Tím jest samozřejmě osoba terapeuta. Mnohem důležitější než jak cvičený hlas má, či jak nádherné melodie dokáže zahrát, je jeho srdce.
K tomu přidávám citát pana Krčka, českého muziko-terapeuta: „Není cílem, abychom předvedli, jak úžasní hudebníci jsme, ale abychom dělali (hráli) to, co pacientovi skutečně prospívá a pomáhá.“
Všichni asi známe přísloví „Když dva dělají totéž, není to totéž“. Opravdová pomoc totiž přichází s tím, co vkládáme do hudby, kterou tvoříme. Já to nazývám „hudba za hudbou“. To je ta láska, která přechází přes most mezi terapeutem a osobou na lůžku. Tato hudba za hudbou tu zůstává ještě po tom, co dohrajeme na nástroj. Můžeme ji slyšet, jak naplňuje ticho, prostor, který jsme vytvořili. Opravdu důležitým aspektem je tedy vnitřní rozpoložení terapeuta a to „neviditelné“, co dokáže do své služby dát. S jeho pomocí pak člověk, který měl původně ze smrti strach, může odejít v pokoji a možná snad i se světlem v srdci a pokračovat tak na své pouti… Přesně jako se tomu stalo v příběhu paní Therese.
Současný stav muziko-thanatologie
V naší zemi je i samotná muzikoterapie ještě ne příliš známá a uznávaná, natožpak toto její „odvětví“, které je z hlediska novodobých dějin ještě velice mladé a i ve světě málo rozšířené.
Mnohem lépe je na tom sousední Rakousko, kterému se muzikoterapii podařilo již v roce 2007 uzákonit. Takové uzákonění s sebou přináší velice důležité aspekty pro práci terapeutů. Předně je možné takový obor diplomově vystudovat, a tudíž jej i oficiálně využívat v klinické péči. Toto je jednoduše dáno tím, že s uzákoněním vzniká oficiální profese muziko-terapeuta.
V Rakousku se muzikoterapii v klinické péči věnuje pan Gerhard Tuček. Podle příjmení Čech, má však jen české kořeny. S panem Tučkem jsem měl tu čest se potkat na mezinárodní terapeutické konferenci. Je nádherné pozorovat jak člověk s tolika tituly, že se mu téměř nevejdou na řádek, má tak krásný lidský přístup.
Jeho práce spočívá v pomoci na jednotce intenzivní péče a někdy se dostává i k pacientům před odchodem. Vyprávěl nám velice dojemný příběh, jak šel k pacientovi s pokročilým stadiem rakoviny. Lékaři mu řekli, že je to ztracený případ a že „nemá smysl“ k němu vůbec chodit. Podle nich totiž již vůbec nereagoval na podněty z okolí. Jak překrásné bylo, když po chvilce zpěvu známé rakouské písničky pacient otevřel oči a začal zpívat s terapeutem! Při popisu tohoto okamžiku jsem byl naplněn takovým dojetím z velikosti jeho služby a pomoci, že jsem vše prožíval jako bych tam byl.
Ještě „pokročilejší“ je situace v USA, kde právě působí zmíněná paní Therese a paní Laura. V jednom rozhovoru paní Laura říká, že podle toho co ví, tak je jednou z prvních muziko-thanatoložek, které jsou v nemocnici zaměstnány na plný úvazek. Je samozřejmé, že tady se nejedná o povolání, ale o poslání. O to více jsem šťastný, že mají takovou podporu ze státní a nemocniční sféry.
Přeji si, aby se touto cestou začal ubírat i zbytek světa. A tato změna ať je následkem všeobecné změny našeho vztahu ke smrti. Že ji budeme chápat jako přirozenou součást života, která si zaslouží všechnu důstojnost a posvátnost.
Na závěr citát od paní Therese, se kterým na základě svých vlastních zkušeností z působení v hospici plně souzním:
„Původní metody Clunyjských mnichů jsou hluboce zakořeněny v mystériu křesťanské posvátné lásky, ale smyslem péče o umírající nikdy nebyly snahy získávat další věřící. Pevně věřím, že každý člověk nalézá svou cestu k duchovnímu životu svým způsobem. Pokud pacient odmítá duchovnost, jeho právo odmítnutí je pro mne také posvátné.“
