Všichni chceme být šťastní. Každý touží zažívat pocity štěstí, radosti, krásy a lásky. Naproti tomu jsme schopni se utápět v bolesti a smutku, na které dále ragujeme hněvem a agresí.
Co tyto pocity spustilo? Někdy jsou přímou reakcí na aktuální situaci, jindy ani nevíme, jak jsme se do smutku nebo dokonce až deprese dostali. Skutečná příčina leží někde v minulosti a daná chvíle toto prožívání jen vynesla na povrch.
Avšak je tato příčina, tento spouštěč smutku skutečně tím, co nám brání jít dál? Je to opravdu tou překážkou na cestě ven z vnitřní krize? Pokud ano, tak co když ta příčina už v našem životě není, ale my se pociťujeme stále stejně? A nebo tady je, ale v danou chvíli a možná že i na celý život je nezměnitelná. Je pak naše nitro obětí vnějších událostí a nemůže nic jiného než trpět?
Já jsem přesvědčen, že ta skutečná překážka leží v nás. Ať už tu spouštěč bolesti dávno není a nebo tu naopak bude vždy, tak není tou hlavní překážkou na cestě k překonání smutku. Na cestě k radosti.
Tento článek se nesnaží předat universální radu ke štěstí. Každý člověk je jedinečný a stejně tak je jeho cesta jedinečná. Jsem ale přesvědčen, že tato překážka k překonání bolesti, se týká velké skupiny lidí. A možná, že vy i já do ní také patříme. Alespoň občas.
Těch důvodů – překážek je samozřejmě více. Asi vždy bychom mohli říct, že překážkou je rozum a přílišné zahloubání se v něm. Dá se to ale nějak ujasnit, více to rozpoznat, uchopit a pochopit?
Z mého poznání, ale stejně tak z vlastního prožití, je velmi často největší překážkou neochota k přijetí situace (pozor, neochotu nezaměňovat s neschopností). A tato neochota bývá ještě doprovázena sebelítostí, která nás dále drží ve smutku.
Pokud se zrovna v bolesti nacházíte, může být těžké toto číst. Bolest má své fáze, a ano je potřebné a chtěné ji prožít. Rozhodně ne ji odvrhnout nebo potlačit. Ale prožití má své trvání, po kterém je potřeba jít dál.
A abychom bolest prožili, musíme ji přijat. Jinak je to jen přežití…
Odkud ta neochota a sebelítost pramení? Je to nepokora. A ano když půjdeme dál, je to pýcha. Opravdově přijímat můžeme jedině s pokorou. Až pak můžeme pokračovat. S pokorným přijetím nám těžká situace dá, to co nám měla dát. Těžké prožití pak dostává smysl a my pokračujeme v životě obohaceni, i když to může ještě bolet.
Průvodní otázkou této sebelítosti je „proč“? Proč já? Proč se mě to děje? Proč on je takový? Proč ona je taková, ono takové? Taková otázka vychází z nevyřčeného, možná dokonce skrytého – já jsem přece lepší a toto si nezasloužím, tak proč… Už tu pýchu vidíte?
Sebelítost je velmi nebezpečný bludný kruh. Pokud z něj chceme ven, musíme se se vší silou odtrhnout od otázky proč a přejít k otázce „co“ a pak také „jak“.
Ne lítostivé proč jen se mi to děje (když si to nezasloužím), ale co s touto situací „já“ můžu udělat (když se totiž děje zrovna „mě“)? Jak se z toho dostat ven, jak tento stav zlepšit?
Možná si říkáte, že se Vás sebelítost netýká. Že jste na cestě duchovního/lidského/osobního růstu.
Ale ruku na srdce, Vy všichni co čtete (a píšete) tyto řádky, opravdu se nás to netýká? Přijímáme všechny chvíle v našem životě s pokorou a odpovídáme na ně jak nejlépe umíme? Ptáme se otázku “co a jak dál” nebo se zastavujeme u otázky “proč”?
A teď to celé otočím.
Možná namítnete, že otázka proč je velmi důležitá. A máte pravdu. Jenže záleží kdy a jak je použita.
Samozřejmě je důležité „proč“ se nám věci dějí – abychom se změnili a dále šli jinými cestami.
To je ale zcela jiné proč. Ne takové, které bolest ani skutečně neprožije ve svém duchu a jen ji podrží v hloubavé, rozumové části mozku, proto aby ji pitvala.
V tomto případě to musí být „pokorné a tvořivé proč“. Proč, které následuje po přijetí. Nesmí to být „proč já“ (když si to nezasloužím) proč.
A tak odvážně vpřed!
Přijměme, že se věci dějí. Že situace jsou. Že bolest tu je. Že smutek tu je. A pak se ptejme co s tím? Kam mám v tuto chvíli kráčet a jak se tam dostanu?
Je můj cíl daleko nebo dokonce v nedohlednu? To nevadí, na první a ten následující krok vidím vždy! Tak vykročím a dívám se dál. Ale pozor, v první kroku se starám o rovnováhu prvního kroku, ne pátého…
Možná, že i po započetí nové cesty tam smutek i bolest zůstanou, ale už budou naší součástí, která nás udělala citlivějšími, silnějšími, vnímavějšími.
A my půjdeme dál. Obohaceni.
