JAK SE POZNÁ DUCHOVNĚ ZRALÝ ČLOVĚK
Ten stojí výše, ta níže a ta je zase na tom podobně jako já? Jak to vlastně je s tou duchovní úrovní a zralostí?
Člověk je duchovně zralý podle schopností jaké má. Já zatím žádné schopností nemám a tak přistupuji s plachým uctíváním k těm, kteří je mají.
A že těch „duchovních“ schopností je, kterých člověk skrze různá učení a praxe může dosáhnout!
Tento člověk vidí auru, na potkání Vám poví, kde máte jaké bloky, jakou čakru potřebujete vyčistit. Další umí lucidně snít. Uvědomuje si sám sebe ve snu a může si dělat co chce. A tato paní vidí až do astrálu! A tento pán sice žádné schopnosti neukazuje, ale jak ten umí mluvit o duchovních věcech!
Všichni mě duchovně daleko převyšují, mám se co učit, abych taky získal nějaké schopnosti a vědomosti a byl duchovně platným člověkem.
A co že to vlastně ten myšlenkový svět je?
Ale je tomu skutečně tak?
NE !
Duchovní cesta není cestou seminářů, na kterých sbírám body a stupně a tak jako ve hře si vybavuji svoji postavičku kouzelnými schopnostmi, či zásobou vědomostních lektvarů!
Ale tento člověk přece nebyl na semináři, ten vidí auru sám od sebe, ó jak ten musí být na výši!
Ne. Ne podle schopností, ale podle jejich činů poznáte je!
Duchovní cesta je především cestou lidskosti. Cestou hluboce procítěné a jemně vytříbené „morálky a mravnosti“. Je to cesta vnitřní čistoty, ušlechtilosti a důstojnosti. Je to cesta ctností.
Už jsem se setkal s lidmi, kteří srší všemožným poznáním a schopnostmi, ale nebylo mě s nimi dobře. Nezažil jsem vroucnost srdce, pokoru a „obyčejnou“ lidskou dobrotu.
Naproti tomu znám lidi, kteří „ani do astrálu“ nevidí a přitom jsou mě nesmírným vzorem ctností. To jak vám dokáží pomoci, jak vroucí srdce mají, jak láskyplně a velkoryse se dokáží zachovat ve vypjatých situacích. V tom vidím velikost ducha.
Do astrálu jsem nakukoval bez nadsázky před 20 lety. Také jsem si v tom čase hrál s lucidními sny a díval se na své dřívější já.
Nic z toho teď nedělám a tyto schopnosti nemám, ale pevně věřím, že na tom duchovně nejsem hůře než tomu bylo o 20 let práce na sobě dříve.
A ano, duchovní poznání se mě za tu dobu značně rozšířilo. Ale ani to neukazuje nějakou mou duchovní převahu nad vámi, kteří nedokážete z patra přednášet na tolik témat. Nestavějte mě prosím na místo, které mi nepřísluší.
Ano, určitá úroveň duchovního poznání je potřebná – pokud už jsem si odpověděl na tři základní otázky, kdo jsem? Odkud jsem? A kam kráčím? Pak potřebuji mapu, abych došel kam mám.
Ten kdo o cestě umí pěkně mluvit a také nasměřovat další poutníky je dobrým pomocníkem, ale ještě to neukazuje jak daleko na té cestě došel. Teda alespoň ne zcela.
Ten kdo má velké poznání a má dar slova může působit velmi vznešeně, ale pokud má tvrdé srdce nebo je plný pýchy, pak má před sebou ještě velký kus cesty.
Naproti tomu, ten kdo má dobré srdce, tak stačí, aby se niterně otevřel, aby zatoužil po Světle a poznání mu bude velmi rychle přidáno a on bude kráčet mílovými kroky.
Toto je kam jsem já došel za těch 20 let – přesvědčení že duchovní cesta je cesta opravdového lidství. Cesta dobrého člověka v tom nejušlechtilejším slova smyslu.
A tak se mi stává, že se setkám s někým „zcela neduchovním“, člověkem nejen bez nějakých schopností ale i bez základního poznání – a přitom mě jde vzorem ve vroucí laskavosti ke svým dětem nebo své ženě. Je tento člověk duchovní nebo ne? Na to Vám odpovídat nebudu, jedno však vím jistě.
Já se od takového člověka můžu a mám mnohému „duchovnímu“ naučit.
